24. června 2015 magazín Maitrea

„Děti na příkladech z četby vidí, že i zvířátka bojují, dají se na útěk nebo se stulí do klubíčka, když mají strach. Dětem to pomáhá vidět, že v tom nejsou samy a že jakákoliv reakce je normální,“ říká o některých technikách práce s traumatem u dětí dlouholetá terapeutka a psycholožka Maggie Klineová, spoluautorka knih o traumatu spolu s P.A.Levinem. Jak jinak pomoci dětem vyrovat se s traumatem?

Metoda somatického prožívání (Somatic experience – SE) se specializuje na harmonizaci našeho nervového systému. Dochází při něm k uvolňování traumat a šoků z naší buněčné paměti a celkové rekalibraci autonomního nervového systému. Práce Maggie Klineové, jednoduše řečeno, spočívá v harmonizaci nervového systému u dětí.
Maggie, zaměření tvojí práce nás, dospělé přivádí hlouběji do světa dětí a také k faktu, že i děti čelí svým životním výzvám. Co je to za výzvy?

Jsem ráda, že tohle zmiňuješ. Mnoho rodičů a pracovníků s dětmi si totiž pořád ještě myslí, že čím mladší dítě je, tím méně si bude později pamatovat. Ve skutečnosti opak je pravdou; tělo kojenců a nemluvňat si pamatují naprosto všechno. (zdůrazní) Zcela bezvýhradně do sebe zapisují všechny zkušenosti a prožitky, ať ty, řekněme, pozitivní nebo ty, které jsou schopny dítě zahltit. Tedy ať to jsou okamžiky, ve kterých se dítě cítí šťastné, nebo okamžiky, které ho stresují a ve kterých cítí strach. To se děje díky automatickému a senzo-motorickému systému.

Proč tomu tak je?

Nemluvňata nemohou své zkušenosti a prožitky dát do slov, nemohou tedy slovně vyjádřit, co prožívají, a také si nemohou říct o pomoc. A rodiče si zase nespojí potíže nebo symptomy svých dětí s porodním traumatem, kterému jejich potomek čelil, s návštěvou u lékaře, která dítě emocionálně hodně zasáhla, nebo třeba s pádem dítěte vzad z vysoké židle nebo ze schodů. To všechno se může zapsat do nervového systému dítěte a později se projevit v podobě potíží.

Během všech těchto událostí je v pohotovosti náš takzvaný spodní mozek, který ovládá naše instinkty a pud přežití a který rozpoznává a definuje, co je pro nás bezpečné a co naopak ohrožuje náš život. Ve vyhrocených chvílích nás uvádí do modu sebeobrany.

Možná si málo uvědomujeme, že stres jako takový je přirozenou reakcí našeho organismu. Nepřirozená je ovšem četnost, s jakou se mu vystavujeme – nebo mu jsme vystavováni.

Ano. Stres, který v nás vzniká, když se dlouhodobě cítíme ohroženi, je toho na nás příliš nebo se ocitneme v situaci, která nás naprosto ohromí, pokud není vyjádřen, může vést k takovým potížím, jako jsou panické úzkosti, deprese, bolestem břicha nebo hlavy či vzniku pozdějších závislostí. Mezi takové zátěžové situace patří přírodní neštěstí, válka, exploze nebo napadení, to jsou extrémní příklady, které zasahují nervový systém každého člověka.

Jako dospělí si velmi málo uvědomujeme, že pro dítě mohou být traumatizující tak běžné situace v životě, jako je návštěva lékaře nebo lékařský zákrok, příliš hlasité zvuky nebo viděné násilí, ať už v televizních zprávách, ve filmu nebo když mu jsou přímými svědky. Šok vedoucí k traumatu může způsobit také ztráta nejrůznějšího charakteru, opuštění blízkým člověkem či jeho smrt nebo rozvod rodičů. Samozřejmě jakékoliv fyzické nebo sexuální násilí – a také odmítnutí.

Jako dospělí si málo uvědomujeme, že pro dítě mohou být traumatizující běžné situace, jako je lékařský zákrok, příliš hlasité zvuky nebo viděné násilí.

Toto ohromení nervového systému může u dítěte později vést k symptomům, které dalece přesahují běžný smutek a žal; mohou vést až k traumatu. Na druhou stranu existují nástroje, jak tyto dlouhotrvající potíže a změny v nervovém systému zastavit, a to plně v souladu a naladění s reakcemi dítěte.

Jak?

Přístup somatického prožívání pracuje s premisou, že příčinou nahromaděného stresu v těle a jeho dlouhodobého přetěžování je nedokončená, nekompletní odpověď organismu na pociťované ohrožení, která mu brání v tom vytvořit si na danou situaci reflex. Jakmile tyto nedokončené „pohyby“ dokončíme, umožníme jim, aby reakce těla proběhla celá (zdůrazní) a nahromaděná energie se konečně mohla uvolnit, doslova „vybít“, rušivé symptomy většinou samy odezní.

Máš nějaký příklad?

Dítěti, které přišlo na svět císařským řezem, můžeme nasimulovat jemné hry „tlačení“, protože o tuto životní zkušenost přišlo. Díky tomu může, i za pomoci rodičů, pocítit, že na svět přišlo svou vlastní iniciativou. Tyto simulace otiskují do nervového systému dítěte naprosto jinou zkušenost … Zkušenost „úspěšného zvládnutí úkolu“, které může mít v pozdějším věku co do činění s motivací vůbec začínat nějaké úkoly nebo projekty a schopností dovést je do konce, ukončovat.

I za pomoci pomoci rodičů pocítí, že na svět přišlo vlastní iniciativou. Tyto simulace otiskují do nervového systému dítěte naprosto jinou zkušenost.

Jako spoluautorka knih Trauma očima dítěte a Prevence traumatu u dětí (obě vyšly v nakladatelství Maitrea, pozn.red.), jak se vyhnout tomu, aby se u dětí rozvinulo trauma? Co tedy mohu jako rodič dělat – a co raději nedělat?

Rodiče se mohou naučit velmi jednoduché techniky, které jim i jejich dětem pomohou uvolnit náhlý příval energie, který v nich vznikl následkem traumatické nebo šokové události či akutního stresu. Základem těchto technik a cvičení je vracet se neustále svým vědomím do těla a hledat místa, která reagují na náhle nastalou situaci, která může mít v tomto úroveň šoku. Dospělí se učí identifikovat fyziologické pocity v těle a najít přesně to místo, kde se objevují, a postupně tyto vnitřní pocity měnit a také přesouvat. Tímto způsobem, díky všímavosti a neustálého vracení se svou pozorností do přítomného a zcela bezpečného tady a teď je člověk schopný utišit hyperaktivitu svého nervového systému nebo jeho zamrznutí vzniklé ze strachu nebo po šoku a postupně se dostat až do uvolněného stavu bytí.

tip na četbu

Je možné tyto metody naučit samotné děti?

Ano, a dokonce je to žádoucí. Jakmile dospělí dosáhnou tohoto mistrovství u sebe, mohou ho předat svým dětem, a krok za krokem jim tak pomáhat snižovat vysokou úroveň vzrušení, se kterým se děti potýkají, na daleko nižší a pro jejich nervový systém stravitelnější úroveň. Díky tomu je možné, aby se symptomy, které se nacházejí na hranici a mohly by se lehce přehoupnout do traumatu, proměnily v záležitost minulosti. V něco, co už na nás v přítomnosti nemá žádný vliv.

Takže k tvépůvodní otázce, co jako rodič mohu dělat: Nejdřív ze všeho uklidnit sám sebe. A pak poskytnout dítěti tolik času a prostoru, kolik potřebuje na to, aby se dostalo z šokového stavu – zklidním a ztiším hlas a poskytnu mu pocit bezpečí ve své náruči. Během toho nechám probíhat všechny reakce, které tělo dítěte potřebuje k tomu, aby „dokončilo pohyb“; dítě se může třást, jemně nebo silněji, může i plakat… Dovolím všemu, aby probíhalo do té doby, než je jasné, že se dítě začíná uklidňovat. To poznám podle pohledu jeho očí, který jakoby zjemní, do tváře se mu vrátí barva a jeho dech spontánně začne být daleko uvolněnější. Všechny tyto signály jsou průvodními znaky toho, že se tělo dítěte vrací zpátky do přítomnosti a že postupně uvolňuje šok, který se právě stal.

Během toho nechám probíhat všechny reakce, které tělo dítěte potřebuje k tomu, aby „dokončilo pohyb“.

Na druhou stranu připomínám, co nedělat: Nutit dítěte, aby se přestalo třást nebo aby přestalo plakat příliš předčasně, nebo na něj „nahrnout“ svou vlastní úzkost, strach nebo vztek, které ona situace vyvolala v nás.

S traumatem u dětí máš bohaté zkušenosti. Pracovala jsi se sexuálně zneužívanými dětmi nebo s těmi, které přežily přírodní katastrofy, např. tsunami…

I když jsou kojenci a malé děti ze všech vývojových stádií nejzranitelnější, protože u nich může velmi snadno dojít k „přetížení“, dobrou zprávou je, že navzdory tomu se mohou stát velmi houževnatými a přizpůsobivými, pokud je rodiče nebo vychovatelé naučí jednoduché způsoby, jak na to. Speciálně to platí pro děti, jejichž potřeby týkající se výživy i potřeby obecně byly naplněny v prvních třech letech jejich života. V této době se totiž formuje „klidové a zažívací“ oblast nervového systému a stále víc se posilují nervová vlákna a synaptická spojení, která mají „na svědomí“ nervový vzruch na podráždění.

Co se týká traumatu vzniklého ze sexuálního zneužívání, fyzického napadení nebo po lékařském zákroku, proces zotavení  a „restaurování“ nervového systému má hodně co do činění se znovuzískáním důvěry v druhou stranu a také se znovunabytím vlastní síly a moci. Toho můžeme dosáhnout takovými aktivitami a cvičeními, které „opraví“ narušené hranice dítěte a vyvolají v něm obrannou reakci, jakou je například orientace v prostoru, bojuj-zdrhej-kousni impuls a vůbec přiměřenou zdravou agresi, která vede k sebeobranným impulsům. Snažíme se v dítěti vzbudit tyto reakce spíš než pocity bezmoci, disociace nebo kolapsu.

Jde o to „opravit“ narušené hranice dítěte a vyvolat v něm obrannou reakci, jakou je například bojuj-zdrhej-kousni impuls…

Tvé pole působnosti je práce s traumatem u dětí. V čem se tato práce liší od práce s traumatem u dospělých?

Techniky, které používám, jsou založené víc na hře. S dětmi, ale i s dospělými se mi velmi osvědčilo číst knihy ze světa zvířat, např. Pohádka o Králíkovi a Kojotovi. (angl. The Tale of Rabbit and Coyote) Děti tak na příkladech z četby vidí, že i zvířata bojují, dají se na útěk, schovávají se nebo se stulí do klubíčka, když mají strach nebo když je něco vyděsí. Dětem to pomáhá vidět, že v tom nejsou samy a že jakákoliv reakce je „normální“. Úplně nejvíc se mi ale osvědčilo hrát s dětmi hry, ve kterých jsou v roli jednotlivých zvířátek a ostatním ukazují, jak by se v dané situaci bránili nebo chránili sami sebe. Naučit se vyvíjet obranné strategie mohou pomoci také maňásci zvířátek nebo plyšové hračky.

Větší děti mohou využít pastelky a nakreslit, jak si představují bezpečné místo nebo jak vypadají jejich zdroje. V případě výtvarného ztvárnění toho, co je děsí nebo z čeho mají strach, pak také nakreslí opak – tedy obrázek svého snu, po čem touží, z čeho mají radost. Další z mých oblíbených uměleckých aktivit při práci s dětmi je, že je požádám, ať nakreslí samy sebe a potom využijí barvy k tomu, aby jimi vyjádřily, v jakém místě svého těla cítí různé pocity. Jednotlivým pocitům přitom odpovídá konkrétní barva.

Náš tip:

Na začátku července přijede Maggie Klineová k nám do Čech a povede zde výcvik Práce s traumatem u dětí. Pro zájemce čekají tipy, jak napravit raná traumata pro podporu seberegulace skrze sociální kontakt nebo nejrůznější techniky pro uzemnění či smyslové vnímání u dětí a dospívajících.

Autor článku: Rina Komorádová

Uložit