Byla jsem v té době již účastnicí výcviku Somatic Experiencing, teoretické principy svázané energie a nedokončených tělesných reakcí na ohrožení mi byly známé, přesto jsem byla průběhem SE sezení a pamětí svého těla fascinovaná.

Přišla jsem ten den k terapeutce Lilian se záměrem prozkoumat příčiny svého symptomu, kdy mi v určitých situacích tuhly svaly na stehnech. Byla jsem přesvědčena o souvislosti s určitými opakovanými zúzkostňujícími lékařskými zákroky v období mého útlého dětství.

Po úvodním uzemnění a uvolnění, prověření orientace a navození pocitu bezpečí v prostoru začala Lilian s touto mnou uvedenou stopou pracovat. Po určité chvíli mé tělo skutečně samovolně dokončilo určitý drobný pohyb, ale nic zásadního to pro mě neznamenalo. Mé tělo se jakoby zastavilo a já začínala být zklamaná a nedůvěřivá, protože mé vnitřní pocity se nijak neměnily, žádná zásadní změna či uvolnění se nekonalo. “Tohle má být ono? Takové jemné nic? Jako když splaskne mýdlová bublina z bublifuku?” myslela jsem si. “Něco se stalo, ale já tomu nějak nevěřím, Lilian.” Přiznala jsem nahlas. Přišla otázka: “A která část tvého těla tomu nevěří?” To mě začalo zajímat, chtělo se mi ten podnět prozkoumat, ale neměla jsem k té nedůvěřivé části přístup, nešlo ji vnitřním zrakem vypátrat. Do levé části těla jsem měla určitý přístup, pravá byla pro mě v mlze. To byl jediný rozdíl, který jsem dokázala v ten moment vnímat. “Celá pravá strana” odpověděla jsem. “Dobře, podívej se, jestli máš v těle nějaký impuls k pohybu, a dej mu pomalu průchod” vedla mě dál Lilian. A tato věta, vyslovená nahlas, spustila další dění.

Mé levé rameno se začalo nepochopitelně natáčet mírně dopředu. Lilian pozorovala mé tělo a ptala se dál: „Neměla jsi nějakou nehodu?“. „No ano, měla, autonehodu, ale to už je dávno, 17 let, a já po ní nemám žádné trvalé následky ani žádné obtíže při řízení“. Od doby nehody jsem najezdila desítky tisíc kilometrů za volantem, bez další zásadní nehody, řídím dobře a ráda. Směřování Lilianiných otázek pro mě bylo překvapivé, ale evidentně mé tělo vědělo lépe než má mysl, co v sobě ukrývá, a s čím je právě teď čas pokročit a popracovat.

Lilian se dál ujišťovala, zda byl náraz zezadu a zleva. Ano, to by souhlasilo. Sice jsem to byla já, kdo ve 160km rychlosti zašlápl brzdu a strhl prudce volant doprava, až se auto dostalo do smyku, ale v dynamice energie to odpovídá, jako kdyby do mě někdo narazil zezadu a zleva. “A chceš s tím teď tady pracovat?” No jasně že jsem chtěla. Bylo to sice něco jiného, než s čím jsem původně přišla, ale byla jsem zvědavá, kam mě mé tělo chce vést.

Dál už celé sezení řídilo mé tělo, které Lilian jen důsledně zpomalovala, protože nahromaděná svázaná energie, léta zakonzervovaná v mém těle, by mě mohla smést.

Postavila jsem se doprostřed místnosti a Lilian v metrové vzdálenosti ode mě začala obcházet kolem mě kruh, až došla do bodu, kdy jsem v těle ucítila opět impuls k pohybu, tentokrát výrazně intenzivnější, nabitější a rychlejší, než onen počáteční nesmělý pohyb ramenem. Ve stoje jsem se asi 8-krát v kruhu dotočila (což byl pohyb, který by mé tělo provedlo při brzdění a smyku, kdybych nebyla tenkrát připoutaná pásem a nebyla omezena prostorem auta, zkrátka kdyby do mě někdo strčil stejnou silou a já byla ve volném prostoru), než se mi chtělo si kleknout na všechny čtyři. Kdyby mě Lilian nezpomalovala, točila bych se jak roztočená káča. V kleku na zemi se mi vybavil pocit, vědomí, že auto už se dokutálelo. Vracely se mi dávné vjemy: pach nafty, strach a vědomí, že ohrožení neskončilo a dlouhé čekání na pomoc.

Při psaní tohoto článku se mi vybavovaly další zapomenuté detaily, na které, kdybyste se mě před rokem ptali, bych si nedokázala vzpomenout. Přesně si vybavuji, co jsem měla na sobě, jaké jsem měla boty a že se mi jedna ztratila, přesná podoba kabelky… Což ukazuje na fakt, že tělo integruje odpojené vjemy ještě dlouho po aktuálním sezení.

Dnes, po roce si již přesně nepamatuji další Lilianin postup krok za krokem, ale po nějaké chvíli přišel ten pro mě propojovací moment. Objevil se symptom, se kterým jsem původně na sezení přišla. Tuhnoucí svaly na stehnech! A tímto se vyjevila souvislost se sešlapáváním pedálů brzdy a spojky v autě – záchranným mechanismem mého těla, který vyslal energii do stehenních svalů, jež v nich zůstala nespotřebovaná. Sezení ještě chvíli pokračovalo pod zcela autonomním neomylným vedením mého těla, které chtělo uvolnit dlouho svázanou energii. Sešlapávala jsem imaginární pedály až do konce sezení a ještě celý večer jsem kráčela s pocitem nohou z želatiny, jak mé svaly znovu objevovaly svou zapomenutou měkkost a pružnost.

Mé netušené následky autonehody se projevovaly mnoho let v mé nedůvěře ve vlastní tělo a jeho signály. Proto jsem měla na začátku sezení ten pocit, že „tomu nějak nevěřím“. Od posunu v tomto sezení jsou pro mě signály mého těla mnohem čitelnější a důvěryhodnější.

Dodnes zůstávám v uctivém úžasu, jak dlouho si tělo dokáže zapamatovat události, pohyby, vjemy a uchovat energii. Metodu Somatického prožívání jsem si zamilovala. Pro její jemnost, pomalost a důvěru v moudré tělo každého z nás.

Šárka Kotvalová, srpen 2012